Bájný Salzkammergut po desáté

Na ten tolik opěvovaný Salzkammergut jsem se chystal už několik let. Žádné velké závodění, ale objet si to a poznat na vlastní kůži všechny ty místa z fotek... Letos to konečně vyšlo, akorát s malým rozdílem. O čtvrtečním večeru před druhým červencovým víkendem jsem místo kola leštil objektivy.

Z Prahy do rakouského Bad Goisernu je to 350 kilometrů. To se může zprvu jevit jako poměrně krátká vzdálenost, ale dálnice z této trasy tvoří asi jen jednu čtvrtinu. Když chytnete, stejně jako naše stříbrné Viano chomutovského EXE Jeans teamu, pár kamionů a nevynecháte oběd šampiónů pod zlatým vodotryskem v Českých Budějovicích, zabere cesta přes šest hodin.

Možností ubytování v Bad Goisernu je povícero. Hotely a penziony je samozřejmě dobré si zajistit předem. Pro ty méně náročné je tu pak zřízený bikecamp. Azyl vám za poplatek poskytne místní fotbalové hřiště. "Bytné" činí čtyři eura za dospělou osobu, dvě za auto a dvě pade za stan. Částky se údajně rok od roku zvyšují, nicméně okolo šesté hodiny  ve vjezdu visela cedule s nápisem "Total full". I tady je tedy dobré dorazit včas. K dispozici jsou záchody i sprchy. Čeština je také nejpoužívanějším jazykem v kempu.



Prezentace v místní škole probíhá hladce. Kritika se snáší jen nad pro Čechy vysokou kaucí za zapůjčení čipu. Ta činí 45 evropských peněz z čehož 5€ je poplatek za změření času.
Centrum závodu je situováno na náměstí, kde je postaven velký kruhový stan s kašnou uprostřed. Okolo je prostor k sezení a stánky z občerstvením. Před stanem je pak startovní a cílový prostor. Večer probíhá představování jednotlivých favoritů a poté koncert kapely s repertoárem plným aktuálních pop-rockových hitů.
U jednoho z krajních stolů sedí, s třetinkou piva před sebou, postava staršího pána v kloboučku a barevné košili. Z pod kloboučku se v šeru stanu vynoří ony kosočtvercové brýle a nad stříbrnou bradkou se objeví pro něj tak typický a přátelský usměv. "Hi!" Ano, jeden ze stvořitelů mountainbiku, Gary Fisher, přijal pozvání rakouských organizátorů.  

Noc na kvalitním fotbalovém trávníku byla poměrně příjemná, ale krátká. Ukončuje jí budík ve čtvrt na pět. Venku je zima a slušná rosa. Vysoukání se ze stanu se téměř rovná ranní sprše.
Po půl páté se to na náměstí začíná štosovat "áčkaři", tedy borci, kteří se chystají na nejnáročnější trať Salzkammergutu. 208 kilometrů s převýšením přes sedm tisíc metrů.
Na startu je několik Čechů. Asi největším českým želízkem v ohni by měl být Tomáš Trunschka. Jak se mu ale povede v konkurenci většinou starších vytrvalců je záhadou.
Ještě z tmy je odstartováno. Rozhoduji se přesunout na Evige Wand - věčnou zeď, která se tyčí nad Bad Goisernem s typickou římsou a tunelem vytesaným ve skále. Závodníci tam budou mít v nohách okolo třiceti kilometrů. Bílá kůže pětkového bavoráku hodně svádí ke spánku. Chládek o několik set metrů výš ale probírá velmi dobře. Na věčné zdi ještě nikdo není. Slunce osvětluje jen vrcholky protějších hor. V Bad Goisernu je ještě klid. Všechny čeká náročný den. Jak tak slunce slézá po svahu směrem k městu, blíží se čas příjezdu prvního závodníka. Okoukávám kolegy ze známé firmy prodávající fotky ze závodů, kteří mě sem svezli. Stativ s foťákem přidělají do štěrbiny ve skále, umístí blesk a před něj pohybové čidlo. Jakmile přes něj něco projde nebo projede, cvak!



Tomáš Trunschka vyjíždí z tunelu jako první. Jede v pohodě a v tunelu testuje ozvěnu. Před druhým Stefanem Danowskim má dvě minuty náskok. V první desítce je ještě Jaroslav Stadherr. Špatně si nevede ani Véna Hornych.
Tunelem projíždí další a další závodníci. Najednou je tma. Osvětlení v tunelu zhaslo. Je dobíjeno solární energií a jelikož v noci slunce moc nesvítilo, stačila zásoba energie jen zhruba na první třetinu startovního pole dvoustovkařů. Další to měli po tmě. Někdo běžel, někdo zůstal v sedle. Sem tam se ozval nepěkný zvuk drhnoucího hliníku o skálu.

V půl desáté startovala padesátka a o hodinu později asi nejtradičnější 109 kilometrů dlouhá trasa. Vůbec závodníků bylo letos opravdu mnoho. Součet dal číslo přes tři tisíce. Organizátoři přiznali, že s takovým číslem rozhodně už nepočítali. Oproti loňsku je to velký nárůst. Vše se jim ale dařilo celkem zvládnout. Z hlavní silnice se sice stalo parkoviště a fronta na těstoviny se párkrát také pěkně natáhla, ale vše bylo ještě v mezích.
Čechů zde bylo opravdu hodně. Salzkammergut je zařazený hned v několika maratonských seriích, třeba do Marathonmann série nebo Kola pro život.

Po startu závodu na 109 kilometrů s převýšením k 3600 metrům se jede hezky v klidu. Všichni ví co je čeká a kdo neví, tak se ze strachu také radši nikam nehrne. První kopec má dvanáct kilometrů a okolo 850ti metrů převýšení. Jestliže se mluví o dělbě zrna od plev, tento kopec je pro to nádherným příkladem. V první skupině jsou i Češi Ondřej Fojtík (Toyota Dolák) a Karel Hartl (hranictibikeri.net). Pár metrů za skupinou bojuje Petr Tatíček (Red Point Pearl Izumi). Daří se mu se do skupinky dotáhnout, ale jen na chvíli. Jede se hlavně po asfaltu a u každého domu stojí hloučky fanoušku, kteří nadšeně povzbuzují.
Asfalt končí, šotolina končí a začíná rozbahněná cesta. Naše obrovská Toyota jede dál jakoby nic. Zato pořádně je cítit přejezd vyschlého koryta horské říčky. Na úzký mostek pro závodníky se tohle monstrum nevejde. Překvapuje mne, s jakou rychlosti do koryta plného velkých balvanů řidič vjíždí. Rána strašná. Sice si připadám, že mám kostrč úplně někde jinde než by být měla, ale motor už znovu mocně hvízdá a akcelerace mě nalepuje na rezervu přidělanou na kufru. Foťák putuje do klína a radši se budu držet...
Znovu se stoupá. Tentokrát v bahně a kamení. I na některé závodníky z čela už je to moc a musejí z kola dolů. Tady se už trochu trhá i čelní doposud devítičlenná skupinka. Ondřej Fojtík na první pětici ve složení Rammetsteiner, Schoggl, Nicke, Stauder a Binder ztrácí pár metrů. Kousek za Fojou jede Karel Hartl. Desátý je David Kramár (Hervis Duratec). Další tři závodníci jsou také Češi. Matouš Jobánek (Pells), Petr Soukup (Galaxy GS Jistebnice) a Petr Tatíček (Red Point Pearl Izumi).

Zprávy z dlouhé trati říkají, že Tomáš Trunschka jede na čele pořád osamocen a jeho náskok se zvyšuje. V nohách má už okolo stovky kilometrů. Tedy skoro půlku. 

V Bad Goisernu měním velká kola za vrtuli Bellu a míříme na kopec Hutteneckalm.
Po cestách jsou vidět trousící se skupinky závodníků bojujících s kopcem. Fotit se moc nedá. Skla jsou špinavá a poškrábaná. Okýnkem se neprotáhnete. Dveře jsou otevírací ven a ne vysouvací, takže to taky nic... Škoda velká.

Nahoře klasika - louky, skály, pasoucí se krávy a výhled na zasněžené vrcholky Dachsteinu. Nahoru se dostávají stovky hobíků. S přibývajícím časem nejprve mizí řetězy z prostředních převodníků a pak i z malých a chodí se pěšky. Nejprve svižně a pak už jen krok za krokem se závodníkem (teď už tedy spíše bojovníkem o život) zalehlým nad řídítky. Tito lidé mají můj velký obdiv.
Nebezpečným prvkem jsou zbytky po krávách. Alpské prostředí jim svědčí evidentně velmi dobře. I přes svou velikost jsou v trávě velmi dobře maskovaná a při drobné nepozornosti není problém po kotník zapadnout. Což by pro mně v sandálech mělo následky vskutku fatální... Naštěstí se to nepodařilo. Uff.  

Když už se tak bikeři vysápali na vrchol, dolů se nespěchá. Nejprve to trochu rozdýchat, vrcholová fotografie, pokochat se výhledy a pak až dolů. Diváci fandí každému. Kdo má na čísle jméno, toho povzbuzují vlastním jménem. Nebo přezdívkou. Mnohdy zajímavou. Zhlédl jsem třeba Borce. 

Vrtulník už čeká a tak je nejvyšší čas vrátit se do cíle. Tam se v průběhu dne vytvořilo velké vedro. Čekání na vítěze ve výhni sluncem zalitého cílového koridoru je peklo. Zvláště tehdy, když se Tomáš Trunschka blíží k cíli jako první a vy zjistíte, že vám vedrem omdlel objektiv a nechce ostřit.

A opravdu. Tomáš Trunschka své vedení celý závod udržel a cílem projíždí jako první. S 209 kilometry v nohách a s pořádnou porcí výškových metrů. Spíše kilometrů. V sedle strávil deset hodin a šestnáct minut.

"Asi na 25. kilometru jsem se ve sjezdu ohlídnul a nikdo tam nebyl. Tak jsem si řek, že pojedu. Nikdo už mě nedojel. Krizi jsem měl až ke konci. Ubylo technických sjezdů a tak mě začali trochu dojíždět. Měl jsem ale velký náskok, tak jsem to udržel..." okomentoval svůj úspěch nejspíše nejmladší vítěz v historii této varianty závodu.

Místy měl tedy se svým Epicem výhodu. Jeho soupeři měli všichni pevná kola. U občerstvovaček si v klidu na půl minuty zastavil. Dobře jíst a pít je v takovémto závodě nezbytné.
Druhý Stefan Kogler (Rad Angerer) dojel s více než čtrnáctiminutovou ztrátou. Třetí byl Stefan Danowski (Trenga, + 26:05 min). Sedmý dojel Jaroslav Stadherr. V závěru dvě místa ztratil. I tak to ale stačilo na druhé místo v kategorii právě za Trunschkou.



Stovku vyhrál Michael Binder (KTM-Mountainbiker.at, 4:44:30 hod). Rozhodlo se až v posledním kopci, kde byl právě Binder nejsilnější. Druhý byl Němec Thomas Nicke (Eleven, + 1:34 min), třetí Roman Rametsteiner (Storck Energie, + 4:42 min). Oba můžete znát ze závodů v České republice. Nicke pravidelně jezdí třeba Malevil a druhý jmenovaný letos závodil například na XC poháru v Kutné hoře.
Jako čtvrtý cílem projíždí Ondřej Fojtík (Toyota Dolák). Jedenáct vteřin za Rakušanem Rametsteinerem. Se svým výsledkem byl spokojený.
Karel Hartl (hranictibikeri.net) dojel osmý, Petr Tatíček dvanáctý.

Závod žen vyhrála Manuela Grunzweil (Union Naturfabrik Ahorn, 6:16:22 hod.). Petra Kottová (Toyota Dolák) dojela pátá a druhá ve své kategorii.

Vysoké teploty dnes úřadovaly. Polary ukazovaly za závod průměrnou teplotu 28 stupňů. Mnoho závodníků tak z kola v některých místech slezlo a vhod přišly horské potůčky a jezírka. Občas prý připomínala plovárny.
Gary Fisher dojel sice později, ale spokojený. I když v cíli závod okomentoval slovy "I think I die... But it was great!".



Myslelo se i na jednokolkaře, kteří jeli svůj vlastní závod dlouhý 23 kilometrů. V technických sjezdech byli někteří rychlejší než normální biky.

Pak už se jen dojíždělo a to dlouho. Uznání ale zaslouží každý, kdo tu svou trasu absolvoval. Někteří v okolních horách strávili přes patnáct hodin, což mi osobně přijde jako neuvěřitelný výkon podpořený neméně velkou dávkou vůle.

Desátý ročník Salzkammergutu tedy nezklamal. Naopak, "naživo" je daleko lepší než ze všech fotek a článků. Rozhodně to za to stojí. I když projedete peklem...
 

Kompletní výsledky najdete ZDE.