Jak jsme ujeli Trans Brdy

Tak tu máme zase sobotu 17.5. a s ní spojený náš první letošní závod - Transbrdy. Letos se nám dokonce povedlo najet nějaké ty první jarní kilometry před startem opravdového závodu. Počasí nám přeje. Vyrážíme ráno okolo desáté směr Lety. V autě si sdělujeme stav kilometrů na našich tachometrech — oba jsme na tom stejně. Máme natočeno celých 35 kilometrů a shodou okolností oba na stejné trase Kladno - Okoř a zpět. Není to mnoho, ale v mém případě je to opravdu pokrok. Je to totiž poprvé co nestojím na startu s nulou.
Na parkovišti na břehu řeky je nějak málo aut. Dozvídáme se, že je letos opravdu nízká účast. Nepřikládáme tomu žádný význam a nepátráme ani po důvodech.

Po převlečení vyrážíme ke startu závodu. Je nás tu opravdu o dost míň něž loni, nebo předloni. Ve dvanáct hodin startuje první vlna borců, kteří hned mizí v nedohlednu. Dnes už se s nimi po celou dobu závodu neuvidíme. Deset minut po nich startuje druhá a současně také poslední vlna. Jsme až na konci a jako každý rok se utvrzujeme v tom, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.

Nikam se nehoníme a začínáme v pelotonu stoupat na vrcholky Brd. Cestou nás jako každý rok hned předjíždějí ti dravější a lační po vítězství. No co, ať se třeba uštvou :o) Již po pěti kilometrech nevidíme nikoho před námi, ale co je horší ani nikoho za námi. Začínáme čout nějakou kulišárnu. Rozhovor dvou odpadlíků se stále častěji stáčí k tomu co je jinak než minulé roky a co děláme špatně. Nemáme totiž pocit, že jedeme nějak pomaleji než je náš standard. Ale skutečnost je neúprosná. Na první občerstvovačku dorážíme sami a na ní se potkáváme se dvěma bikery, kteří se právě loučí a jedou vstříc dalším kilometrům. V ten okamžik přijíždí i motorizovaný doprovod, který po závodnících uklízí odpadky a kontroluje poslední jedince na trati. A tu vidíme pána tak 45 let s číslem na kole jak se také drápe k občerstvovačce. Ne, že by nás to nějak uklidnilo, ale je potěšující zjistit, že nejsme úplně poslední.

Po krátkém občerstvení a doplnění velbloudích vaků jedeme dál. Cestou k polovině trati potkáváme na trati kus mrtvého zvířete. Asi ho zkosili ti první, kteří při své raketové rychlosti ani nepostřehli, že na kusy roztrhali nevinného obyvatele brdských lesů. Muselo to ale být hodně dlouho před naším příjezdem, podle stavu ostatkůຯ Za chvíli nám cestu kříží liška — tu jsem viděl poprvé v životě. To už nás ale předjíždí motorizovaná hlídka a hlásí, že jsme v polovině a že máme „hophop“ :o) To jsem moc při své únavě a vyčerpání nechápal, bral jsem to spíš jako provokaci — ba ne, vím že to mysleli dobře :o) V půlce trati je koberec, na kterém kontrolují jestli si to někdo nezkrátil. Tady zjišťujeme, že letošní provedení čipů pro nás nebylo úplně to nejlepší. Měly se totiž přišpendlit na nábu. To ale konstrukce našich kol neumožňuje, a proto jsem si ho dal na rychloupínák sedla a brácha do kapsy. Možná by si toho ani nevšimnuli, kdyby jsme splynuli v davu závodníků. Protože jsme ale projížděli po dlouhé době sami a koberec ani nepípnul, muselo se to té slečně zdát divné. Proto nás vyzvala abychom se vrátili a čipy přiložili jiným způsobem. To je pro nás ale velká časová ztráta, která bude mít na našem celkovém umístění nedozírné následky. Na dotaz, zda jsme tedy teoreticky ani neodstartovali, nám bylo sděleno, že ne jen teoreticky, ale i prakticky. Asi jsme tedy neodstartovali. To zní lákavě, alespoň naše letošní fiasko nebude nikde zdokumentováno. Jsme ujištěni, že to bude ručně doupraveno — UFF, to jsme si ale oddychli :o)) Se slovy „Pánové, přeji hezký výlet!“ nás propouští na trať a my šlapeme další pomalé metry dál vstříc vysněnému cíli. 

Na dalších kilometrech se střídavě předjíždíme jen s motorkami a už jsme se nadobro vzdali naděje, že uvidíme ještě nějakého cyklistu. Před stoupáním na druhou občerstvovačku nás zase povzbudí posádka jedné z motorek, že už je to jen 300 metrů k jídlu, ale že je to do pěkného kopce, jako bychom to nevěděli. Při kousání pomalých metrů vzhůru k vodě a jídlu se mi honí hlavou co všechno jsem mohl dělat v tuhle chvíli, kdybych se nevydal na tuhle tělodevastující misi. Představuju si zahrádku u hospůdky, studené pivánko, cigaretkuຯ No prostě paráda. A já tu šlapu co můžu, leje ze mě jako z vrat od chlíva, vzduch kolem mě stojí a já se ptám: za rok zase? A co za rok — za 14 dní na Králi? I když se mi to teď zdá jako naprosto jednoznačně zodpověditelná otázka, někde uvnitř stejně vím, že zase pojedu.

Na občerstvovačce se dozvídáme, že poslední za námi se asi někde vyválel, protože je prej celej špinavej a odřenej. Ten už nás asi neohrozí. Jen aby dojel a my nebyli poslední před těmi diskvalifikovanými. Tiše závidím občerstvovačům, že tu mají zaparkovaný auta a povezou si ຯ pěkně v pohodě bez námahy. To už ale do sebe tlačím poslední koláček a kousek melouna a vyrážíme na trať k blížícímu se cíli. Po zbytek cesty se smiřuji s naším letošním umístěním a pátrám po příčinách.

V cíli jsme letos o 14 minut dřív než loni, ale přesto podle výsledků opravdu až na konci ze všech konců nejposlednějším. Ten pán nakonec asi dojel, protože je za námi ještě někdo, ale radostí moc neskáčeme. Nakonec jsme ale rádi, že se povedlo počasí, dojeli jsme ve zdraví a ve finále jsme si vylepšili vlastní čas z loňska. Jen pokud budete někdo znát odpověď na mou otázku: „Jak je to možné?“ budu rád za nějaké vysvětlení. Statisticky mi to totiž nějak nesedí. Opravdu to nebylo tak, že těm horším z minulých let start prostě pořadatel zakázal, aby na ně nemusel čekat v cíli s vyhlášením, úklidem a tombolou ? Snad nás za rok ještě přihlásej :-) ຯ

Výsledky a další info o závodu hledejte ZDE.

Text a foto : Jiří Bureš