Ano, to místo opravdu existuje. Velmi casto vyslovované a ve vsech pádech sklonované - Rychleby. Ani nase redakce neodolala tlaku nekolika lidí, kterí nám vypráveli své zázitky. Emotivní lícení jízdy po Rychlebských stezkách nás uchvátilo a vyrazili jsme. A dnes mohu ríci, ze ani za mák nelitujeme 300 km dlouhé cesty z prazské redakce. A dovolte mi, abych netradicne predem podekoval nasemu pruvodci a soucasne i zakladateli stezek Pavlu Horníkovi za parádní dva dny strávené v sedle (a casto i mimo nej) kola.

V aute se mi honily vzpomínky na léta strávená na plzenské koleji (jen pro upresnení, jednalo se o Pedagogickou fakultu, kde jsem po 8mi letech získal titul Mgr. :-))), kde jsem po vecerech hltal stránky amerického Mountain Biku, cást svého kapesného jsem totiz venoval na dvouleté predplatné. Pamatuji si, jak si pri ctení 50 nejlepsích singltrailu USA sliboval, ze jednou.... Dockal jsem se az po dlouhých 15ti - 17ti letech. Na Rychlebských stezkách. A verte, ze cesta tam, vám prijde tak dlouhá jako let pres oceán.

A potom tam, kdesi za Jeseníky, na vás dýchne svezest okolní prírody a klid ze vseho kolem. Ve vasí hlave pomalu odeznívá nahromadená zurivost z cesty. Hotel Cerná Voda ve vesnicce Cerná Voda. Konecne!

Rychlé ubytování, mimochodem ve velmi príjemném hotelu za skvelé ceny a nez jsem stacil vybalit bike z auta, uz jsem si trásl rukou s Pavlem Horníkem. Ani jsem si ho nepredstavoval jinak. Vysvihanej týpek s pusou od ucha k uchu. "Tak vítej v Rychlebech!"

Netrvalo dlouho a uz jsme ukrajovali první kilometry Rychlebských stezek. Jen my dva, dalsí clenové MTBS crew se k nám totiz pripojili az vecer. "Tohle je nase puvodní znacení," ukazoval mi Pavel na sprejem nastríkané malé znacky na sloupech. "Jeste to není úplne ideální, stále jsou místa, kde by se mohlo zabloudit," priznává v místech, kde uz pomalu jde do tuhého. Cesta se zacíná totiz nepríjemne zvedat.

Zacátek okruhu není zrovna procházka lipovou alejí. Stoupání vede vetsinou po sirokých lesních cestách. Pavel odbocuje ze znacené stezky, aby mi ukázal nekolik starých lomu, kterých je v této oblasti jak naseto. "Tohle je trail, který jsme tu jezdili uz pred hodne dávnou dobou, mozná to jeste ozivíme," premýslí nahlas o dalsích moznostech, které okolí Cerné Vody nabízí. "Letos chceme dokoncit jeste dalsích 11 kilometru stezek, jsou to jeste tak tri tatrovky sterku. Ale to hodne zálezí na pocasí."

Nez jsme se dostali k prvnímu upravenému singltrailu, nastoupali jsme poctivých 230 metru a ujeli 5,5 kilometru. "Není to úplne zadarmo se sem dostat, ale odtud je to uz jen bikeruv ráj," udýchane komentuje Pavel.

A mel pravdu. Od prvních metru vysypané stezky se jakoby vracím zpet o patnáct let na stránky casopisu. Ale tentokrát je to nazivo. Uzívám si kazdý metr. První brod, první lávka, první zulový bulizník. No to muselo být sakra práce. "Zatím tu padlo 180 tun sterku, v sedmi az osmi lidech jsme tu odpracovali více nez 4000 hodin, pred otevírackou jsme tu makali od rána do tmy," zasvecuje me Pavel. "Na stezkách pracuje 7 nasich zamestnancu. Sest jsme získali díky podpore Úradu práce v Jeseníku jako pracovníky na verejne prospesné práce. Dále nám prílezitostne pomáhá nekolik dalsích prátel a nadsencu. Celkem jde pocet lidí, kterí nám nekdy pomohli do nekolika stovek."

Stále stoupáme. Projízdíme jeden z nejkrásnejsích úseku, trail vede pres kamenné pole plné obrovských zulových balvanu. Vse dokonale propojeno drevenými lávkami, cesta se klikatí stále vzhuru, clovek ani nemyslí na to, ze témer nemuze dýchat a hrabe se na kaspara. A ze na nej skoro nejezdím, ale tady to situace vyzaduje, ne ze by sklon byl az tak strmý, ale jede se pomalu, neustále je treba vyvazovat, objízdet, naklánet. Pracuje celé telo.

Pak Pavel zastavuje a mírí k potoku. Dlane si plní vodou a tu si leje do krku. On jí snad pije!? Stojíme u kamene, kde je vytesán rok 1910 a nápis Dr. Weissnerweg. Ze by první stavitel trailu? "Nenasel jsem v archivech témer zádné informace, takze tezko ríct. Kazdopádne je to soucást starých loveckých chodníku, po kterých dnes Rychlebské stezky vedou. Vyuzilo se tak dedictví po dávných lesních hospodárích a vtisklo to stezkám nový smysl. Pul roku práce nám zabralo hledání a mapování starých stezek, které se pomalu ztrácely ve vegetaci. Pomohla nám stará nemecká mapa z roku 1938, kterou se nám podarilo získat. I tak dalo práci zakreslené stezky najít."

Míjíme krizovatku, kde se potkává spodní a horní okruh. Jediné místo na trailu, které se jede obousmerne. Pak uz nás ceká jen záverecné stoupání. "Je to ale brutálních 400 metru," upozornuje Pavel. Pot mám i v ocích a pomalu si ríkám, ze tohle opravdu není pro kazdého. Uz nemuzu, cesta je rozbitá po povodních, kameny slizké a já svuj boj vzdávám. Ten nejprudsí úsek jdu pesky. Ostuda.

Máme za sebou necelých 8 kilometru a jsme na "breaking pointu" neboli na konci stoupání. Teprve ted se o slovo hlásí celoodpruzená stavba a siroké pláste. Pavel si prevléká totálne propocené triko, zrejme jsem ho pekne prohnal :-))))) "Tady by to chtelo nejaký lavicky a mozná prístresek na prevlíkání a odpocinek," znovu premýslí nahlas, kdyz me vidí, jak jsem opren o strom a popadám dech a v pauzách do sebe leju vodu. "Dej si dolu sedlovku, ted to zacne bejt konecne zajímavý." Ze jsem mel z jízdy celkem stazenou zadnici jsem samozrejme nepriznal, vzpomínal jsem totiz na slova treba mistra Jana Jobánka, který to oznacil za hodne technickou stezku. "Musel jsem kazdejch pet minut stavet a vyklepávat ruce, je to fakt tezký," rekl mi doslova.

První pád. Rychle nasedám, Pavla uz dávno nevidím. Kousek z kopce a hned zase sutrovej brdek nahoru. Druhej pád, krev na lokti. Upoustím pláste, strasne to klouze a drncá. Endorfiny i adrenaliny my tecou snad uz i z nosu. Kolo i já makáme skoro naplno. Tohle uz ale fakt není pro kazdýho, to je fakt tezký. To není ta pohodová vysypaná cesticka lesem, to je krásne prísnej, ale milej nárez.

Na vyhlídce se opet setkávám s Pavlem. Siroká lávka mezi kameny prímo vybízí k oddechu. "Támhleta placka, to uz je Polsko, hranice jsou celkem dobre videt, jsou ohranicené lesem. Tady pod náma, to je Cerná Voda, támhle Stará Cervená a támhle vzádu je Vidnava...," neúnavne pokracuje ve vyprávení. Ted uz nás ceká jen kousek mírného stoupání a jsme na Walesu, nejvyssím bodu Rychlebských stezek.

Krásne mechové místecko. Jeste kdybych ho vyjel. 814 metru nad morem, 9 kilometru, 480 nastoupaných metru. "Od ted uz pojedeme porád z kopce, jsou tam jen dve pozvolný a krátký stoupání," hlásí muj pruvodce. Jeste 12 kilometru!

Po Walesu - jediném místu na Rychlebských stezkách, které má své "oficiální" jméno, se divocina malinko zklidnila. Já si zvyknul na zasunuté sedlo a zacínal nabírat rychlost. Úseky po stezkách strídají úseky na lesních cestách. Ideální pro oddech a napití, jinak není sance si odfrknout. Ruce i nohy uz pekne bolí. Ale az do konce si to neskutecne uzívám. Kazdým dobre projetým úsekem získávám na sebevedomí. Posledních pár kilometru po asfaltce uz ani nevnímám, prehrávám si v hlave dení v posledních trech hodinách. Ano, tak dlouho nám trvalo ujet 21 kilometru, pravda, casto jsme zastavovali a fotili...

Vecer u piva vyzvídám na Pavlovi více:
Jak se to prihodí, vymyslet, postavit a otevrít Rychlebské stezky?
"Kdyz prisla rodina, zacal jsem jezdit na kole, tady s jedním kamarádem. Ale jeho trasy me moc nebavily. Vybíral jsem pak tezký veci, ale kluci se mnou nechteli jezdit, protoze jsme porád tlacili pres koprivy, maliní atd. Narazili jsme na ztracené chodníky a to bylo ono, vsem se to líbilo. Ve Velu jsem se pak docel o Kvasákovi (Tomás Kvasnicka, zakladatel CeMBA). A více méne to bylo upecené a rozjeli jsme to. Lesy nám samozrejme naklonené nebyly, ale slysely na ty arcibiskupské chodníky, které jsme slíbili zrenovovat. Byl jsem pak vloni ve Walesu s Tomásem a Daffydem, kde jsem to dostal trochu do krve. Letos na jare jsme potom zalozili obcanské sdruzení Rychlebské stezky. CeMBA nám pomohla s projektem, papírováním a vyjednáváním s Ceskými lesy. Stavení stezky bylo jen na nás, znám tu kazdý kámen, kazdý strom. Vymyslet smysluplný trail byl velkej porod. Vedel jsem o krásných místech, ale práci dalo propojit je dohromady. Zacali jsme vloni na jare a letos v zárí jsme otevírali. Hodne nás zbrzdila letosní povoden, která nadelala v lese hustou paseku. Od otevrení tu projelo uz dobrých 1500 bikeru. Jezdí sem i hodne Poláku, psali o nás v polském Bike Boardu. "

Druhý den jsem se na okruh vypravil znovu s kolegy Petanem a Milosem. Já mením 110 mm celopéro za 120 mm. Petan nasazuje dokonce 140. A Milos? Je tak trochu za pokusného králíka - pevné kolo, vidlice 6 cm, 1.9 pláste - sjeté, silnicní tretry. Dá to nebo to je az prílis?

Petan spoustí kameru na prilbe a zapíná GPS. Oba dva jsou cestou nahoru stejne vyvalení jako já o 24 hodin dríve. Milos získává mírný náskok, ale nás to nevzrusuje. Petan s kazdým údivem vypoustí z úst "Ty p..." Cím jsme výs, tím casteji. Na lávkách je to doslova smrst. Na breaking pointu zkusene radím: zasunout sedla. Milos samozrejme mou radu ignoruje.

Na vyhlídce zjistujem, ze by zasunutí sedla asi stejne nepomohlo. Celé to sesel. "Tak to jsem necekal, to se nedá." Domluvíme se, ze se od nás na lesní ceste odpojí a uzíváme si klesání sami. Být na trailu podruhé je zcela jiné kafe. Dávám si to jako blázen, na jistotu, bez pádu, bez defektu. Petan za mnou úpí, funí a "p....". Podle frekvence "p..." bych rekl, ze se mu to taky malinko zamlouvá. A myslím, ze kdyby umela kola mluvit, asi by nás (i Pavla Horníka) pochválila. Na konci cesty u kulturního domu jsme se shodli, ze to rozhodne není naposledy. Rychleby jeste dáme. Ruku na to!

PS: Práve jsme se dozvedeli, ze Rychlebské stezky budou na veletrhu Bike Brno se stánkem a pokladnickou. Pokud tedy patríte mezi ty, kterí Rychleby sjeli a chtejí alespon nejak vyjádrit dík, mohou v Brne vhodit nejakou tu drobotinu do kasy....

Foto: Milos Lubas, Jan Nemec
Video: Petr Bures